Na přelomu února a března 2004 jsme se s Lenkou vydali do Španělska. Celá akce vznikla dost narychlo: Když jsme zjistili, jak levně prodává GTS na Valentýna letenky, rozhodli jsem se letět na deset dnů do Valencie. Už delší dobu nás tam totiž zvala Jana, která tam odjela studovat. Zvala více lidí, ale až po příjezdu jsme zjistili, že jsme po půl roce první, kteří se chytili. Bydleli jsme u ní v pronajatém bytě, který sdílela se čtyřmi Španělkami. Měl spoustu místností, takže jsme jim snad ani nevadili.
Kromě prohlídky Valencie a jejích atrakcí jsme byli v nedalekých horách, které ji obklopují, a na venkově za městem.
Cesta byla zpestřena hned při odletu z Prahy. Měli jsme letět z Ruzyně do Milána a odtamtud do Valencie. Na Ruzyni nám ale sdělili, že letadlo bude mít zpoždění a nestihli bychom v Miláně přestup. Takže nám vypsali narychlo letenky přes Frankfurt a Madrid. Protože tento spoj odlétal dříve, dobíhali jsme do letadla s batohy na zádech a personál je odnášel přímo do zavazadlového prostoru.
Do Valencie jsme ale díky dvěma přestupům přiletěli o dvě hodiny později než bylo v plánu, takže už bylo po půlnoci a z letiště do města nic nejezdilo. Ani Jana tam na nás nemohla čekat, jak jsme byli původně domluveni. Byli tam jen poslední ospalí pracovníci, se kterými jsme se po hodinovém čekání na batohy dohadovali, proč nám nepřiletěly. Z letiště jsme jeli taxíkem.
Druhý den Jana průběžně volala na letiště, kde jí postupně oznamovali, že už je lokalizovali, že jsou ve Frankfurtu, že budou do hodiny ve Valencii atd. Večer jsme tedy sedli do autobusu a jeli s Janou na letiště. Přestože tam autobus vezl spustu lidí, řidič nezastavil. Prostě projel okolo terminálu a když se všichni začali ozývat, nejdříve se bránil, že zastávka byla na znamení, a potom nás vyklopil v pochybné čtvrti s tím, že volal kolegovi, aby se tam zastavil. Korunu ovšem celá akce dostala na letišti, když nám odevzdali jen jeden batoh.
Takže jsme tam nechali adresu a telefon, a oni, že další den zavazadla od osmi rozvážejí a že už to snad přijde. Bohužel jsme pak na ně museli čekat doma až do čtyř.
Později jsme zjistili že chyba vznikla už na Ruzyni, kde nám při ručním vypisování štítků na bagáž spletli čísla letů. Po návratu jsme se za to dočkali i finanční kompenzace. Stačilo napsat dopis na ČSA a vše doložit kopiemi chybných průvodních štítků.
Ale zpět k pobytu ve Valencii, který byl samozřejmě zajímavější naž patálie z cestou. Vzhledem k ročnímu období bylo u pobřeží docela chladno. Dokonce prý v tu dobu padl nízkoteplotní rekord, v noci bylo kolem čtyř stupňů. Na takové počasí nejsou Španělé vůbec připraveni. Nemají nikde topení, naopak byty jsou postaveny tak, aby se v parném létě co nejlépe provětrávaly. Bohužel se ale otvory pod okny nedají uzavřít, takže je i v zimě dokonalý průvan. Brr. Zvlášť první noc bez spacáku to stálo za to.
Během téměř desetidenní návštěvy jsem prošli centrum Valencie, byli na fotbale, na venkově, u moře, v pobřežní cikánské čtvrti, tři dny v horách Sierra Calderona za městem, v sousedním městě Sagunto, v galerii, v muzeích, na ohňostroji, v botanické, na koncertě, v klubu, ve škole, v barech atd.
V polovině března se ve Valencii připravují na velkou fiestu "Fallas". Přípravy spočívají zejména v nepřetržitém ohňostroji. Rachejtle během té doby vypouští skoro každý, takže jsme brzy přestali neustálý rachot vnímat. Výjimkou byla speciální událost na hlavním náměstí Plaza del Ayuntamiento zvaná "mazcleta". Jde o ohňostroj za bílého dne bez světelných efektů. Takže v podstatě "hlukostroj". Místní to milují, v době naší návštěvy se mazcleta konala denně jako soutěž různých pyrotechniků. Vždy se shromáždil velký dav a v závěru představení, kdy hluk gradoval a ze země se přenášel až do vnitřností, se dostával do extáze.
Ve Valencii je obrovský betonový fotbalový stadion, vysoký jako devítipodlažní budovy kolem něj. Zajímavé je, že kolem něj není skoro žádný prostor pro rozptýlení diváků.
Když jsme byli na pláži, foukal vítr a byla pěkná zima. Skoro nikdo tam nebyl, přesto jsem neodolal a jako suchozemská krysa, která vidí moře jednou za tři roky, se vrhnul do vln. Vzhledem k teplotě kolem 12°C jsem skoro stejně rychle zase vyběhl ven. Široko daleko jsem byl stejně jediný.
Valencie je první město, které jsme poznali, kde jezdí metro až do hor. Jednou z tras jsme jeli podél pobřeží na sever na konečnou do Puçolu, což je vesnice pod prvním kopcem Sierry Calderona. Toto nevysoké pohoří se táhne od pobřeží ze severní strany obloukem kolem města. Zaujaly nás v něm stolové hory a barevné skály v téměř pouštní krajině. A nebývalé rozdíly mezi teplotami v noci a přes den. Protože hory vybíhají z moře, nejsou nijak vysoké, ale už na 700 metrů vysokých vrcholcích byl vidět sníh.
Když jsme vyráželi pěšky s batohy do hor, místní to vůbec nechápali. Trochu jsme hledali cestu, ale domorodci nás na naše dotazy kudy máme jít posílali k silnici a na vlak, abychom hory objeli a dostali se tak do cíle.
Nakoukli jsme také do univerzitního kampusu, kde Jana studovala. Za krátkou chvíli jsme tam potkali poměrně hodně Čechů. Všichni vypadali, že se bez potíží přizpůsobili místnímu rytmu života - s ničím zbytečně nespěchat a ničím se nenechat rozházet. Nedivím se jim.
: nahoru : hlavní stránka :
Napište mi: