pondělí 2. 8. 2004
Bylo nás devět: Lenka, Radim, Šárka, Karlos, Grosák, Kamila, Kšíra, Hanka a já. Ve 23:34 jsme vyjeli z Prahy rychlíkem přes Břeclav, Bratislavu a Budapešť.
úterý 3. 8. 2004
Kolem poledne jsme přestupovali v maďarském městě Szólnok. Odtud jsme dalším vlakem pokračovali na východ přes maďarské roviny do cílové stanice Biharkeresztes, poslední před rumunskými hranicemi. Hned od nádraží jsme vzali taxíka na rumunsko-maďarskou hranici (za 4 € jedna jízda, vzal nás nadvakrát). Během cesty bylo rozhodnuto jet pro začátek do pohoří Retezat a dále navštívit Bukurešť a podle času případně pár dalších měst.
Pěší přechod hranice do Rumunska – země, kde čas nehraje roli – proběhl bez problémů. Při výměně peněz se z nás stali milionáři: každý jsme si vyměnili 50 € za 1 900 000 rumunských lei. Hned za hranicemi se nám nabídli taxikáři (dvě Dacie po 5 €) do Oradey, prvního města na rumunské straně. Cestou jsme poznali, že se tu jezdí hůř než v Maďarsku nebo u nás. Kolem nádraží bylo množství žebráků. Pokus o cestu dál na jih do Aradu mikrobusem nevyšel. Podvodníci – po tom, co nás odvezli přes celé město chtěli navíc zaplatit dalších pět lístků za batohy v uličce. Smlouvat nechtěli, tak jsme vystoupili. Přes město od autobusového nádraží zpátky na vlakové jsme téměř běželi, abychom původně plánovaný vlak na jihovýchod těsně stihli.
Vlakem jsme se dál dostali přes Arad (přestup) a Devu do Simerie, kam jsme dorazili před půlnocí. Ve vlaku byla účinná zapařovací koženka, horko a žebráci, stejně jako ve všech ostatních rumunských vlacích. Ty mimochodem sice často někde stojí, ale jízdní řád s tím na rozdíl od našeho počítá, takže vlaky trochu překvapivě jezdí přesně podle něj. Na radu nějakého Čecha na nádraží jsme v Simerii nocovali na luxusním fotbalovém hřišti pár desítek metrů od nádraží.
středa 4. 8. 2004
Courákem (vlak typu „personal“) jsme po ránu dojeli do Subcetate, resp. podle rady místních horalů o dvě stanice dál do Ohaba de Sub Piatră. Díky nedorozumění jsme neměli jízdenku pro Karlose. Když jsme to ale chtěli řešit a zeptali se průvodčího, jestli mluví anglicky, obrátil se a utekl, takže se nic nedělo. Před naší cílovou zastávkou nepochopitelně čekal jako na zavolanou taxík-mikrobus. S batohy na střeše jsme ujeli 20 km do hor přes vesnici Nucşoara až na Cabana Cascada (nebo Cirnic) ve výšce kolem 1000 m n.m. Cesta vyšla na 50 000 lei, tj. asi 1,25 € na osobu.
Necelé dva dny po odjezdu z Prahy jsme se tedy vydávali na přechod pohoří Retezat. První etapou byla cesta s převýšením cca 1200 m, která nás dovedla až do mraků na sedle Curmatura Bucurei (2206 m n.m.). Za soumraku jsme sestoupili ze sedla do kempu na opačné straně hřebenu u jezera Lacul Bucura. (Retezat je národní park, kde se nevyplácí stanovat volně. Síť kempů je ale poměrně hustá, takže to není problém.) Stany jsme stavěli v silném větru za kamennými větrolamy.
čtvrtek 5. 8. 2004
Přes včerejší sedlo C. Bucurei a jednu bezejmennou horu jsme nalehko dobyli nejvyšší vrchol Retezatu – Virful Peleaga (2509 m n.m.). Na vrcholu jsme pobyli se spoustou Čechů v mraku (jinak byl vrchol pochopitelně skoro pořád vidět z tábořiště). Večer ve stanu jsme v osmi lidech hráli Macháčka.
: den 1.-4. / 14 : další dny :
: nahoru : o úroveň výš : hlavní stránka :
Napište mi: